Smlouvu o budoucím převodu vlastnického práva k nemovité věci lze dle Nejvyššího soudu uzavřít i ústně

Nový občanský zákoník účinný od roku 2014 výrazně rozšířil počet bezformálních právních jednání. Až na některé zákonné výjimky je na smluvních stranách, zda se rozhodnout uzavřít kupříkladu ústní smlouvu namísto smlouvy písemné. Vzhledem k tomu, že se volba libovolné formy právního jednání vztahuje i na smlouvu o smlouvě budoucí, panuje určitá nejistota ohledně toho, jestli se zásada bezformálnosti právních jednání vztahuje i na situace, kdy zákon pro následnou realizační smlouvu vyžaduje zvláštní formu, v tomto případě písemnou formu pro převod vlastnického práva k nemovitosti.

 

Převládající názory soudců a odborné veřejnosti se klonily k variantě, která vyžadovala písemnou formu i pro smlouvu o budoucím převodu vlastnického práva k nemovitosti s poukazem především na ochrannou funkci povinné písemné formy nutné pro samotný převod nemovitosti. Ochranná funkce byla spatřována hlavně ve skutečnosti, že jednající přikládají větší váhu a věnují větší pozornost písemným projevům. Povinná písemná forma proto měla jednající chránit před lehkovážností a přimět je zvážit důsledky svých zamýšlených jednání. 

 

K nemalému překvapení se však Nejvyšší soud přiklonil k menšinovému názoru, který se opírá především o jazykový výklad dotčených ustanovení v občanském zákoníku, jež Nejvyšší soud vztáhl i k tzv. zásadě legální licence („Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“) stanovené Ústavou České republiky. Pakliže nám občanský zákoník ani žádný jiný zákon výslovně neukládá povinnost uzavřít smlouvu o budoucím převodu vlastnického práva písemně, nelze podle Nejvyššího soudu vyžadovat její dodržování po adresátech. Podle Nejvyššího soudu navíc není možné s ohledem na zásadu legální licence tuto povinnost analogicky nebo jakkoliv jinak odvodit. 

 

Zde se ovšem Nejvyšší soud dostává do velmi pravděpodobného rozporu s některými rozhodnutími Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, podle nichž je možné pro některá právní jednání dovodit povinnou zákonnou formu. Vzhledem k odlišnému právnímu názoru je navíc pravděpodobné, že měl senát při rozhodování věc předložit k posouzení velkému senátu. Jak proces tak i samotné odůvodnění rozhodnutí vyvolávají důležitou otázku, zda se brzy nedočkáme nového rozhodnutí, tentokrát ovšem s opačným závěrem.