Nejvyšší soud 31. března 2022 vyvěsil na elektronickou úřední desku rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1001/2021, v němž se zabýval platností ujednání stran smlouvy, užijí-li ve smlouvě slovní výrazy, jež v právních normách obvykle vyjadřují právní domněnky či právní fikce (např. „považuje se“, „má se za“, „platí, že“ apod.).
V rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval smlouvou o dílo uzavřenou mezi dvěma podnikateli, kteří si mimo jiné dohodli, že „dílo se považuje za předané, nedostaví-li se objednatel bezdůvodně a opakovaně (nejméně 2x) k přejímce díla“. Dovolatel se následně domáhal neplatnosti tohoto ujednání s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu. Předmětná smlouva byla ovšem uzavřena za účinnosti občanského zákoníku z roku 2012 (zákon č. 89/2012 Sb.), soudy tedy otázku užívání zmíněných slovních spojení za současné právní úpravy doposud neřešily.
Nejvyšší soud dovolateli nevyhověl a konstatoval, že užití slovních výrazů pro vyjádření určitého předvídatelného následku, jež v právních normách obvykle vyjadřují právní domněnky či právní fikce, nezakládá automaticky neplatnost takového ujednání pro rozpor se zákonem či dobrými mravy. Pro posouzení platnosti takového ujednání je podle názoru Nejvyššího soudu nutné zkoumat především, co je obsahem daného ujednání a právní postavení stran. Je tedy dost dobře možné, že by Nejvyšší soud nedospěl ke stejnému závěru, kdyby se jednalo o nerovnovážných vztah stran, např. smlouvu uzavřenou mezi podnikatelem a spotřebitelem.
Přestože se jedná o velmi důležité rozhodnutí, bude nutné počkat, jak budou soudy předmětnou otázku posuzovat i v jiných případech.